Tento text na rozhraní teoretické eseje a přehledové studie poukazuje na metodologické paradigma experimentální sociální psychologie jako na vhodný prostor pro zkoumání a vysvětlování náboženské víry mezi universalistickým pojetím kognitivní vědy o náboženství s jejím důrazem na evolučně vyvinuté kognitivní kapacity lidského chování a tradičními historiografickými a antropologickými metodami s jejich důrazem na socio-kulturní kontext. Snaží se odpovědět na některé otázky po možnosti smysluplné redukce a experimentalizace náboženské víry a jejího měření za hranicemi dotazovacích metod s jejich limitem introspekce a sebeprezentačním zkreslením. Představuje experimentální prostor psychologické laboratoře jako místo, kde se paradoxně díky redukci a dekontextualizaci studovaného jevu plasticky odhaluje klíčová role situačního kontextu i přes reduktivní rámec vysvětlující vědy. Případná „náboženskost “a náboženská víra tak o to více ukazuje svoji závislost na konkrétní praxi a performanci. Cílem textu je ukázat jak může experimentálně podložené pojetí afektivní složky víry jako implicitního postoje přispět k deesencializaci víry jako ryze náboženského znaku.