Páteří religionistiky jako akademického studia náboženství je systematické a kritické zpracovávání historických a etnografických dokladů o náboženství. Z této na empirii soustředěné definice by se mohlo zdát, že religionistika je oborem, který se zabývá něčím pevně daným ak onomu kritickému zpracovávání postačí disciplinovaná organizace materiálu dle jeho přirozených vlastností. Jen málokteré čtení takovéhoto popisu religionistické epistemické práce však může být naivnější a více zavádějící. Dějiny religionistiky by bylo možné vyprávět jako proměnu způsobů problematizace většiny pojmů v této tezi obsažených. 1 Do této v religionistice „tradiční “reflektivní práce se chce zařadit i tato teoreticko-metodologická studie. Jejím bezprostředním kontextem jsou současné diskuze o zvědečtění akademického studia náboženství, vedené zejména v rámci reflexe programu kognitivní vědy o náboženství. Přímým odrazovým můstkem je pak kritický proud této reflexe problematizující opomíjení práce s historickými daty a marginalizaci humanitněvědní expertízy. S ohledem na tento kontext chceme zaujmout pragmatickou a konstruktivní střední pozici mezi programovou normativní výzvou a praktickým zhodnocováním konkrétní metodologické orientace.